pátek 23. prosince 2016

Allan H. STEIN - Vánoce pod minometnou palbou

Allan H. STEIN - rota F, 508. pěší pluk, 82. výsadková divize.

Allan Stein

Bylo 16. prosince 1944. Třetina naší roty byla umístěna v blízkosti Remeše ve Francii. Třetina byla v Anglii z důvodu odpočinku a zotavení, a zbytek byl v nemocnicích.  

Kolem 19:30 nám náš velitel oznámil, že odjíždíme do Belgie. A to okamžitě. Sbalili jsme si věci, nasedli do nákladních automobilů a plnou parou vpřed. Zamířili jsme na místo zvané Ardeny.

Těsně před odjezdem jsem dostal balík z domova a čtyři kartóny cigaret. Říkal jsem si, kam sakra všechny ty věci dám? Samozřejmě jsem nějakým záhadným způsobem „ztratil“ svojí plynovou masku. V brašně tak bylo na všechny ty věcičky dost místa.

Cestou jsme projížděli  přes města, jejichž obyvatelé právě opouštěli své domovy. Věděli, že Němci prorazili obranou linii v Ardenách a že se blíží.

Měl jsem u sebe úplně novou skládací bazuku. Ještě jsem z ní ani jedou nevystřelil. Doufal jsem, že to budu moct zkusit hned, jak dorazíme na naší novou základnu.

Nevím, jak přesně dlouho jsme byli na cestě, ale když jsme dorazili na místo, konečně jsme se dozvěděli, co se budě dít. Rozkaz zněl tak, že „křičící orli“ (101. výsadková divize) budou bránit Bastogne a my zamíříme k severní části výběžku. Procházeli jsme prázdné vesnice. Byl jsem překvapen, jak zpustle to tam vypadalo. Vyhořelé budovy a krátery po dělostřelecké  palbě. Neviděli jsme ani živáčka prvních několik dní.

Příslušníci 82. výsadkové divize během přesunu 20. prosince 1944

24. prosince 1944 jsme se přesunuli na kopec a zakopali se. Šlo to opravdu těžko. Zem byla zmrzlá, ale nedalo se jinak. Pamatuji si, jak jsem konečně ležel ve svém zákopu přikrytý plachtou. Po chvíli jsem usnul. Když mě náš seržant probudil, byl jsem celý pokrytý sněhem. Myslím, že kdyby mě tenkrát nenašel včas, nejspíš by ze mě byl kus ledu.

Ten den jsem šel na svojí první hlídku. To byl vlastně důvod, proč mě náš seržant vzbudil. Šli se mnou ještě další dva kluci z naší jednotky. Během hlídky jsme zaslechli něco, co znělo jako motory tanků. Vrátili jsme se a nahlásili to veliteli. Ukázalo se, že v blízkosti naší pozice se objevily britské tanky.

Tu noc jsme byli připojeni k britské 21. skupině armád s níž jsme vyrazili do útoku. Na rozkaz jsme opustili naše pozice a přesunuli na rozlehlé pole pod kopcem. Zde jsme se střetli s jednotkou Němců o síle asi jednoho praporu. Naše přední linie zahájila souvislou palbu. V ten moment jsem si řekl, že je nejlepší čas vyzkoušet mojí bazuku. Zaměřil jsem na místo, kde bývala naše předsunutá hlídka. Vystřelil jsem a „BAM,“ zasáhl jsem strom. Když jsem přebíjel bazuku, někdo mě udeřil do obličeje. Moje ucho začalo krvácet. Pak jsem si uvědomil, že jsem byl zasažen střepinou z granátu.

Vojáci 82. výsadkové obsluhují bazuku

Druhý den jsme se opět přesunuli. Zjistilo se, že v místě, kam směřoval výstřel z mojí bazuky, se nacházela četa Němců, která se nás zřejmě chystala napadnout. Strom, který jsem zasáhl, se roztříštil, a těla německých vojáků byla znetvořena nejen střepinami, ale i velkými třískami. Pole před námi bylo pokryté mrtvými nebo umírajícími vojáky. Převážně se jednalo o německé vojáky.

Když jsme se přesunuli na naše nové pozice, nepřítel nás začal ostřelovat z minometů. Slyšíte, jak se střela blíží. Můžete to slyšet zcela zřetelně. A já to slyšel. Věděl jsem, že to dopadne někde blízko. Hodně blízko. Padl jsem do sněhu a zavřel oči. V duchu jsem si říkal:“ Steine, tak nejspíš si to koupil.“ Nic se ale nedělo. Oči jsem opět otevřel. Po mé levici ležel nevybuchlý minometný granát. Myslím, že tenkrát nade mnou musel někdo držet ochranou ruku.

Musím říct, že moje nejbizarnější vzpomínka z bitvy v Ardenách byla vzpomínka, na úplně zmrzlá těla vojáků, která byla nakládána do nákladních aut, jako by to bylo obyčejné dříví z lesa.
Dokonce i dnes, když se během chladných prosincových nocí dívám na oblohu, tak děkuji Bohu, že jsem stále tady, mezi živými.

Ach ano! Málem bych zapomněl na své čtyři kartóny cigaret! Bohužel, byly úplně promočené a ztratily veškerou hodnotu. Zajímalo by mě, co bych udělal, kdybych se s nimi dostal do Paříže. Nejspíš bych byl pěkně v balíku…. Ale lepší já, než cigarety.


pondělí 12. prosince 2016

StSgt. Denver "Bull" Randleman

Rotný Denver "Bull" Randleman byl příslušníkem roty E - 2. prapor, 506. pěší pluk, 101. výsadková divize Spojených států amerických. Působil jako střelec 3. družstva 1. čety.

Randleman se narodil 20. listopadu 1920. Vyrůstal na farmě u města Rector v Arkansasu. Později odešel za prací do Michiganu. Zde v srpnu roku 1942 narukoval k výsadkové pěchotě. Následně se připojil k rotě E a podstoupil základní výcvik ve výcvikovém centru Camp Toccoa. Výcvik probíhal pod vedením kapitána Sobela.
Už během pobytu v Toccoa mu ostatní vojáci z roty začali přezdívat "Bull," a to především kvůli jeho mohutnému vzrůstu.

StSgt. Denver "Bull" Randleman

Po základním výcviku byla 101. výsadková divize přesunuta do Fort Benning, kde byl Randleman povýšen na desátníka a stal se velitelem 3. družstva. Poté divize zamířila do anglického Aldbourne. Zde započaly poslední přípravy před invazí do Normandie. Denver se několik dnů před dnem D účastnil vzpoury proti kapitánu Sobelovi. On společně s několika kolegy vznesl stížnost na svého velitele, který s rotou E prošel celým výcvikem a měl je vést do opravdového boje (více o Sobelovi zde). Někteří vojáci ale pochybovali o jeho velitelských schopnostech a za žádnou cenu nechtěli jít do boje pod jeho velením. Proto se rozhodli k tomuto troufalému činu. Stížnost způsobila u velení divize nemalý rozruch. Plukovník Sink nebyl příliš nadšen a Randlemana v důsledku vzpoury degradoval. Stížnosti bylo ale nakonec vyhověno a rotě E byl přidělen nový velitel - nadporučík Thomas Meehan.

6. června 1944 se Rendleman se svojí jednotkou poprvé zapojil do 2. světové války. 101. výsadková divize spolu s 82. a britskou 6. výsadkovou divizí odstartovala invazi do Normandie. Během chaotického výsadku nad Francií se Denver ztratil a zůstal viset na stromě, kde ho našel německý voják. Pomocí bajonetu se americkému výsadkáři podařilo ubránit.

Následně se s rotou E účastnil bojů o Carentan. Bitva o Carentan byla pro rotu první velkou zkouškou. Vojáci bránili město proti nepřátelské technice bez protitankových zbraní. Američané však v této zkoušce obstáli.

Pat Christenson, "Bull" Randleman a Bill Dukeman 

Na zbytek léta byla 101. výsadková divize přesunuta zpět do Anglie, kde byl Rendelman povýšen na četaře, a přivítal ve svém družstvu 3 nováčky - Jamese W. Millera, Antonia C. Garciu a Lestera Hashey.

Divize se do války opět zapojila až 17. září 1944 v rámci neúspěšné operace Market-Garden.
Po výsadku v Holandsku a bouřlivém uvítání v Eindhovenu měla rota E za úkol osvobodit město Nuenen. Útoku se účastnily také tanky britských jednotek v počtu přibližně jedné roty.

Když však jednotky dorazily na okraj města, uvítala je dobře zorganizovaná německá obrana vyzbrojena těžkými tanky Tiger. I když se američtí parašutisté pokusili o průlom, po ztrátě několika tanků Cromwell a Sherman, byli nuceni ustoupit. Rendleman byl během útoku zasažen šrapnelem do levého ramene a nestačil následovat rychle ustupující americké jednotky. Zůstal tak uvězněn ve městě. Před všudypřítomnými Němci se ukryl ve stodole, kde čekal na noc. V noci však do jeho úkrytu někdo vstoupil. Byl to místní farmář a jeho dcera. Oba poznali, že se jedná o amerického výsadkáře a rozhodli se mu pomoci. Farmář ošetřil Denverovo zranění a když chtěl svůj úkryt opustit a uniknout z města pod rouškou noci, do stodoly vstoupila skupinka německých vojáků. Rendleman se spolu se svými holandskými přáteli stihl schovat dřív, než si jich Němci mohli všimnout. Ti zanedlouho stodolu zase opustili. Jeden z nich si ale při odchodu všiml zakrváceného obvazu, který ležel na zemi. To v něm vzbudilo podezření a rozhodl se stodolu lépe prozkoumat. Rendleman na německého vojáka zaútočil bajonetem. Strhla se menší šarvátka, ze které vítězně vyšel americký parašutista. Tělo nepřítele ukryl a stodolu opustil při rozbřesku. Cestou z města nalez mrtvé tělo vojína Millera. Byl to jeden z nováčků z jeho družstva.

Mezitím, co se zbytek roty v týlu chystal na další útok, někteří z výsadkářů nechtěli věřit tomu, že by jejich spolubojovník a kamarád mohl být mrtev. Proto se ho malá skupina vojáků vydala hledat.

Randleman se se svojí rotou shledal ještě téhož dne o něco později. Přivezl ho americký jeep, který potkal během cesty do týlu.

Bylo to poprvé a naposled, kdy byl Denver od své jednotky odloučen. Od té doby se účastnil všech vojenských akcí, do kterých byla rota E poslána. Účastnil se bitvy o výběžek v zimě 1944/45, bojoval ve městech jako Foy, Noville nebo Haguenau. Podílel se na osvobozování koncentračního tábora a Den vítězství oslavil v Hitlerově Orlím hnízdě v Rakousku.

Po skončení války v Evropě, se měl Randleman zapojit do bojů v Tichomoří. Naštěstí pro něj, a pro spousty dalších mužů, Japonsko kapituloval. Denver tak mohl být z armády propuštěn a mohl se vrátit domů.

Po návratu do USA vystudoval obchodní školu. Vzal si ženu jménem Vera a měl s ní dvě děti. Zbytek života strávil v Louisianě a Arkansasu. Zemřel v roce 2003.

Herec Michael Cudlitz jako "Bull" Randleman v Bratrstvu neohrožených

středa 7. prosince 2016

Útok na Pearl Harbor - 7. prosince 1941

Pearl Harbor je přístav v laguně ostrova  O’ahu na Havaji. Většina tohoto přístavu je využívána jako námořní základna Námořnictva Spojených států amerických a je zde velitelství americké pacifické flotily.

Vraťme se ale o 75 let zpátky.

7. prosinec 1941 - tento den se zapsal do historie a nesmazatelně se vryl do paměti celé Americe. V ranních hodinách na Pearl Harbor zaútočily letecké síly Japonského císařství a srovnaly přístav se zemí.

Letecký pohled na Pearl Harbor

Co tomu předcházelo? Japonci svůj útok plánovali již od jara roku 1940 a zároveň vedli s Američany mírové jednání. Ekonomicky vyčerpané Japonsko se chtělo udržet mezi předními světovými velmocemi a jako jediné řešení Japonci viděli teritoriální expanzi. Proto již v roce 1931 obsadili nejsevernější čínskou provincii Madžusko kvůli bohatým nalezištím surovin. O 6 let později napadli Čínu. Britové začali čínské vládě dodávat zbraně a USA omezilo vývoz strategických surovin do Japonska. Už tak nestabilní vztahy mezi Spojenými státy a Japonskem se tak ještě zhoršily.

V září roku 1940 podepsalo Japonsko s Německem a Itálií  Trojstranný pakt a získalo tak zámořské kolonie Francie (ta byla okupována Německem). Na rozsáhlé části Francouské Indočíny (dnešní Vietnam) začalo Japonsko okamžitě budovat námořní základny a letiště.

26. července 1941 vydal americký president Roosevelt příkaz ke zmražení veškerých japonských aktiv v USA. To samé učinili také Nizozemci. Tímto bylo Japonsko zbaveno možnosti nákupu ropy a ocitlo se v kritické situaci. Japonci potřebovali získat životně důležité suroviny, ale mírová cesta byla pro japonskou militartní vládu nepřijatelná. Premiér Konoe dostal 6 dnů na to, aby všechno vyjednal mírovou cestou, ale japonské požadavky (např. ukončení pomoci Čině, nezvyšování britských a amerických sil na dálném východě apod.) byly pro USA nepřijatelné. Po odmítnutí těchto požadavků podal premiér Konoe 16. 10. 1941 demisi a císař Hirohito jmenoval nového předsedu vlády. Stal se jim vůdce  agresivních militaristů generál Tódžó. I když Tódžó slíbil, že se vše pokusí ujednat mírovou cestou, bylo jasné, že válka s USA je nevyhnutelná.

Japonsko začalo chystat útok a zároveň udržovalo diplomatická jednání s Američany. Byla stanovena první verze válečného plánu, který říkal, že by japonské síly měly ovládnout především jižní část Pacifiku (kvůli ropě). Dále mělo být obsazeno Thajsko, Filipíny a Malajsko. Pak měla být získána území jako Kurilské ostrovy, ostrov Wake, Marshalovy ostrovy. Jelikož Japonci znali americké operační plány, tak předpokládali, že k americké protiakci dojde u Marshállových ostrovů, kde se střetnou s jejich Tichomořským loďstvem, které nyní kotvilo v Pearl Harboru.

Později ale vrchní velitel japonského Spojeného loďstva admirál Jamamoto předložil japonskému Hlavnímu námořnímu štábu návrh ke zničení amerického Tichomořského loďstva přímo v jejich základně v Pearl Harboru leteckým úderem z letadlových lodí hned na počátku války. Podle Jamamota by to mohlo donutit Američany ke kompromisnímu smíru, protože věděl, že to pro ně bude obrovská rána. Tento návrh čelil nesouhlasům několika vysokých štábních důstojníků. Vzdálenost Pearl Harboru od Jižního Pacifiku se jim zdála veliká a obávali se vysokých ztrát. Nakonec byl Jamamotův válečný plán, pod názvem Operace Z, přijat.

1. prosince 1941 se opět sešla japonská vláda, kde Tódžó oznámil, že jednání s Američany ztroskotalo a že zasílají ultimátum. Nebyla to však pravda. Americká depeše obsahovala pouze další body k jednání. I když několik členů vlády bylo proti válce, Tódžó byl už dávno rozhodnut a ponorky, které měly podporovat úderný svaz k útoku na Pearl Harbor, vypluly již 18. listopadu. 26. listopadu je pak následoval samotný úderný svaz, složený celkem z 31 plavidel - 6 letadlových lodí, 2 bitevní lodi, 2 křižníky, 10 torpédoborců, 3 ponorky a 8 tankerů.

Lodě při plavbě k Pearl Harboru udržovaly rádiové mlčení. Pro případ, že by potkaly americkou nebo neutrální loď, měly rozkaz je potopit dřív, než by kdokoliv stihl vyslat varování. Američané se o útoku v žádném případě nesměli dozvědět.

Ráno 7. prosince dosáhl úderný svaz plánovaného místa pro vypuštění letadel. Tento bod byl vzdálen 275 mil severně od Oahu. Útok měl  proběhnout v 08.00 havajského času. Jamamoto se domníval, že pul hodiny před tím, předají ve Washingtonu japonští diplomaté vládě USA vyhlášení války. Ve skutečnosti nóta nic o vyhlášení války neobsahovala. Obsahovala jen staré známé japonské požadavky na nevměšování se USA do japonských operací v Číně apod. Depeše, která obsahovala vyhlášení války měla být předána v 7:30 havajského času, ale protože trvalo velmi dlouho tuto depeši přeložit do angličtiny, byla doručena až v 9:30, kdy už bylo dávno pozdě.

Hořící bitevní loď USS Arizona

Japonci přistihli spojenecké námořnictvo naprosto nepřipravené. Většina námořníků měla volno a útok nikdo z nich nečekal. O blížícím se útoku americké velení zřejmě vědělo, a to díky rozvědce, která dokázala zlomit japonský diplomatický kód a mohla tak číst tajné depeše. V těchto depeších se objevovaly informace, které byly jasným varováním, ale nikdo jim nevěnoval větší pozornost. Den před útokem se jedna depeše dostala i k prezidentu Rooseveltovi, ten sjednal poradu na 7. prosince. Mnozí historici se domnívají, že Roosevelt o útoku věděl, ale nesnažil se mu zabránit. Potřeboval záminku, pod kterou by mohl USA vtáhnout do války. Chtěl totiž pomoci Velké Británii proti Německu.

V 6:45 přišlo posledním varováním od amerických plavidel, která hlídkovala kolem přístavu. Byla viděna a následně zasažena japonská miniponorka. která se "potulovala" kolem. Zpráva o incidentu byla neprodleně odeslána k admirálu Kimmelovi. Zprávu ale zdrželo dekódování a když se zpráva dostala ke Kimmelovi, kolem už vybuchovaly letecké pumy. Japonské letouny totiž vzlétly dřív kvůli špatnému počasí. Start byl zahájen již v  6.00 za naprostého rádiového ticha.

Pearl Harbor

První útočnou vlnu tvořilo 183 letounů, z toho 140 bombardérů a 43 stíhaček. V přístavu Pearl Harbor bylo  8 bitevních lodí, 8 křižníků, 29 torpédoborců, 5 ponorek, 1 dělový člun, 10 minolovek, 9 minonosek, 5 mateřských lodí hydroplánů a 19 pomocných plavidel. Hlavní cíle Japonců zde však nebyly. Všechny americké letadlové lodě byly pryč. Středem pozornosti se tak staly bitevní lodě, na které ihned zaútočily bombardéry B5N2 Kate a torpédonosné letouny stejného typu. Střemhlavé bombardéry D3A1 Val a stíhačky A6M Zero útočily na americká letiště na Oahu a ničily zde shromážděná letadla.  Američané zprvu nebyli schopni žádného odporu, všude panoval chaos. Až o několik minut později začala protiletecká palba. Americká letadla hořela a jen 14ti pilotům se podařilo vzlétnout a sestřelit několik japonských letadel. Všechny americké bitevní lodě buď hořely, nebo se potopily. Nálet první vlny trval od 7.55 do 8.25 a Japonci způsobili 90% škod a ztratili jen 9 letadel.

V 8:50 dorazila druhá vlna složená z 134 bombardérů a 36 stíhaček. Narazila však na lépe zorganizovanou americkou protivzdušnou obranu. Druhá vlna nezpůsobila žádné velké škody, zato ztratila 20 letounů a několik jich bylo poškozeno. Druhá vlna odletěla v 9:45.

Útok byl u konce. Japonci za sebou nechali 18 zničených nebo potopených amerických válečných plavidel. Konkrétně 8 bitevních, 1 cílovou, 3 křižníky, 3 torpédoborce, 1 dílenskou loď, 1 nosič hydroplánů a 1 minonosku. Dále 188 zničených a 159 poškozených letadel, 2 335 padlých příslušníků armády, námořnictva a námořní pěchota a 1 143 raněných, 68 mrtvých a 35 raněných civilistů. Japonci přišli o 29 strojů, 80 dalších bylo poškozeno. Dále ztratili 5 miniponorek.

Mapa náletu

Letovod náletu M. Fučida navrhoval ještě třetí nálet na Pearl Harbor, ale ten byl zamítnut. Ve 13.30 tak úderný svaz nabral  kurz zpět k japonským ostrovům.
Tímto začala válka v Tichomoří. Záměr admirála Jamamota, vynutit Japonsku výhodný mír, selhal. Očekával, že tento zákeřný útok s americkým národem otřese natolik, aby nebyl nebyl schopný dalšího odporu. Bylo tomu ale naopak. Tato událost sjednotila Američany jako nikdy předtím. Hrdě vstoupili do války s jasným cílem - úplná a bezpodmínečná kapitulace Japonska.


USS Arizona Memorial - USS Arizona byla bitevní loď třídy Pennsylvania. Během útoku na Pearl Harbor byla zasažena dvěma 800 kg pumami a následně se potopila. Na palubě zahynulo 1 177 námořníků.
Památník nad potopenou lodí byl vybudován v roce 1958.


pondělí 7. listopadu 2016

Walther Wenck - nejmladší generál německé armády

Generál Walther Wenck (18. září 1900 - 1. května 1982) se narodil ve Wittenbergu do rodiny armádního důstojníka Maximiliana Wencka. Měl 2 bratry a oba zemřeli v 1. světové válce. Walther absolvoval vyšší vojenské učiliště v Berlíně-Lichterfeldu a následně vstoupil do Reinhardova Freikorpsu (Freiwilligen-Regiment Reinhard). V roce 1920 se zapojil do budování nově vzniklého reischswehru. Ještě před vypuknutím 2. světové války stihl Walther absolvovat vojenskou akademii a od roku 1939 působil u štábu 1. tankové divize.

Svůj Železný kříž II. a I. třídy získal jíž během tažení proti Polsku. Později, na východní frontě, velel 57. tankovému sboru, který bojoval u Stalingradu. Zde získal svou generálskou hodnost, k tomu Rytířský kříž a stal se tak vůbec nejmladším armádním generálem 2. světové války.

Walther Wenck

Walthera však proslavily činy až z konce války. V dubnu roku 1945 mu Hitler zadal nesplnitelný úkol. Svěřil mu velení nad novou 12. armádou, se kterou měl vyprostit Berlín ze sovětského obklíčení. Nutno dodat, že 12. armáda byla složena z důchodců a kluků ve věku 15-16 let. Waltherovi se podařilo jediné. Dokázal přejít řeku Labe a odvést svojí armádu a 200 000 dalších vojáků i civilistů do amerického zajetí. Sám překročil Labe jako poslední pod dostřelem Rudé armády. Není pochyb, že Waltherovi se tímto činem podařilo zachránit spousty životů.

Po válce se stal obchodníkem. V roce 1955 měl nastoupit na pozici generálního inspektora u bundeswehru, ale tuto funkci nakonec odmítl, a pokračoval ve své obchodní kariéře. O 10 let později odešel do důchodu. Walther zemřel při autonehodě  v Bad Rothenfelde v roce 1982.



úterý 23. srpna 2016

Desátník Donald B. Hoobler

Donald B. Hoobler se narodil manželům Kathryn a Ralph B. Hoobler 28. června 1923 v Manchesteru ve státě Ohio (USA). Měl 2 sourozence - sestru Mary Hoobler a bratra Johna R. Hoobler.

V roce 1940 absolvoval střední školu Manchester a připojil se k Národní gardě, kde sloužil až do října 1941. K armádě narukoval 22. června 1942 ve Fort Thomas v Kentucky. Následně byl přidělen k rotě E 506. pěšího pluku a zapojil se do výcviku ve výcvikovém táboře Camp Toccoa v Georgii. Zastával funkci střelce u 3. družstva 1. čety.

Desátník Donald B. Hoobler 

Ještě před invazí do Normandie, Hoobler zatoužil po německé pistoli Luger. Během pobytu v Anglii potkal mladého britského výsadkáře, který zažil boje v severní Africe, a jednu pistoli Luger si odtamtud přivezl. Hoobler ji velice obdivoval a byl přesvědčen, že jednu také získá - jako suvenýr.

V noci z 5. na 6. června 1944 se účastnil výsadku v Normandii v rámci operace Overlord. Během kampaně byl povýšen na desátníka a stal se asistentem velitele družstva.
Dále se s rotou E účastnil operace Market-Garden v září 1944 a bitvy v Ardenách, která probíhala v prosinci téhož roku. V Ardenách Donald konečně získal jeho vysněný Luger. V lesích kolem Bastogne se mu podařilo sestřelit německého důstojníka na koni, který tuto pistoli měl. Hoobler ji pak všude nosil s sebou, což se mu nakonec stalo osudným.

Peter McCabe jako Donald B. Hoobler 

Spolu se svým kamarádem seržantem Bobem Raderem strávil Donald Štědrý večer 1944 na předsunutém postavení roty E. Oba v ten den riskovali své životy, aby ostatním vojákům poskytli trochu klidu. Byly to však poslední Vánoce, které spolu Don a Bob strávili. Hoobler totiž krátce poté zemřel na následky zranění, které si způsobil sám. Německá pistole Luger, kterou měl v kapse u kalhot, nepředvídaně vystřelila a zasáhla tepnu v noze. Příliš rychle ztrácel velké množství krve a bylo jasné, že se na stanici první pomoci nedostane včas.

Desátník Donald B. Hoobler byl pohřben na hřbitově v jeho rodném Manchesteru.

Sledujte nás taky na facebooku Bratrstvo neohrozenych

čtvrtek 11. srpna 2016

Stíhací esa 2. světové války: Generalleutnant Gerhard Barkhorn

Generalleutnant Gerhard “Gerd” Barkhorn (1919 – 1983) byl se svými 301 potvrzenými sestřely druhým nejlepším německým stíhacím pilotem. Lepší byl pouze jeho kolega Erich Hartmann (352 sestřelených letadel). Barkhorn společně s Hartmannem létal u nejúspěšnější stíhací eskadry Jagdgeschwader 52 a absolvoval celkem 1 104 bojových misí.

 Gerhard Barkhorn

Do 2. světové války se poprvé zapojil během bitvy o Francii v roce 1940. Později se účastnil také bitvy o Británii, během které byl poprvé sestřelen nad kanálem La Manche. Ještě před přesunem na východ byl vyznamenán Železným křížem I. třídy.
Erich Hartmann (vlevo) a Gerhard Barkhorn

V roce 1941 se účasnil operace Barbarossa. Během svého působení na východní frontě se mu, mimo jiné, podařilo sestřelit Hrdinu Sovětského svazu - poručíka Vasiljeva.
11. ledna 1943 byl vyznamenán Rytířským křížem s dubovými ratolestmi. V březnu roku 1944 byl Barkhorn za 250 sestřelů vyznamenán třetím nejvyšším německým vyznamenáním - Rytířským křížem s dubovými listy a meči.

V květnu téhož roku byl při jedné z bojových misí napaden stíhacími letouny Bell P-39 Airacobra, které doprovázely sovětské bombardéry. Barkhorn byl zasažen do nohy a paže a jeho letoun Bf 109G-6 byl těžce poškozen. I tak se mu ale podařilo přeletět na vlastní území a nouzově přistát. Ze zranění se zotavoval 4 měsíce.

Barkhornův  Bf 109G-6 "Christl", který nesl jméno jeho manželky

6. ledna 1945 se stal, v rámci obrany říše, velitelem Jagdgeschwader 6. Tato jednotka byla vybavena jednomotorovými stíhacími letouny Focke-Wulf Fw 190, ale Gerhard si raději ponechal svůj Bf 109G. Jagdgeschwader 6 utrpěla při střetu s americkými leteckými jednotkami značné ztráty a Barkhorn byl nucen pro velké fyzické i psychické vypětí odejít z postu velitele.

Zbytek války působil u elitní Jagdverband 44, která létala s proudovými Messerschmitty Me 262. U této jednotky se mu však tolik nedařilo. Nepřipsal si ani jeden sestřel.
Svůj poslední let absolvoval 21. dubna 1945. Když pronásledoval formaci nepřátelských bombardéru, motor u jeho letounu začal hořet, což ho přinutilo nouzově přistát.

V květnu 1945 byl Gerhard zajat americkými jednotkami. V září téhož roku byl však propuštěn. Od roku 1956 sloužil jako pilot u západoněmecké luftwaffe. Konkrétně působil v jednotce JaboG 31 Boelcke. V roce 1976 odešel do důchodu.

Gerhard Barkhorn zemřel 8. ledna 1983. Podlehl zraněním, které utrpěl při autonehodě o 2 dny dříve. Pohřben byl na vojenském hřbitově v Tegernsee v Bavorsku.


Sledujte nás také na facebooku Východní fronta

pondělí 25. července 2016

Obléhání Bastogne - den po dni

101. výsadková divize, která měla za úkol zastavit postupující nepřátelské jednotky, k Bastogne dorazila 19. prosince 1944. Z Mourmelonu do Bastogne byl 506. pluk přesunut v desetitunivých nákladních vozech. Okamžitě po příjezdu byly všechny prapory rozmístěny na pozicích kolem Bastogne. 2. prapor zamířil k linii jižně od Foy jako součást kruhové obrany. 1. prapor byl přesunut do linií u Noville a 3. prapor k Foy. Všechny jednotky trpěly nedostatkem munice a zimního oblečení.

20. prosince 1944

V Ardenách napadl první sníh. Německá děla ostřelovala Bastogne a okolní lesy, ve kterých byli američtí výsadkáři zakopáni. Němcům se také podařilo přerušit americké zásobování. 101. výsadková divize uvízla v obklíčení bez jakékoliv únikové cesty.

Mapa rozmístění jednotek

21. prosince 1944

Přívaly sněhu bránily německým tankům v pohybu a postup německých jednotek se zastavil. Ostřelování Bastogne ale nepolevovalo. Stěny amerických zákopů pokryly vrstvy ledu a nebylo jak se zahřát. Vojákům se tvořily omrzliny a spousta z nich onemocněla. Přesto 101. výsadková divize odrážela každý útok, který Němci zorganizovali a nepřestávala vysílat průzkumné a bojové hlídky.

21. prosince Von Rundstedt požádal Hitlera o stažení jednotek z Arden, protože věděl, že nemají sílu na další postup. Hitler ale nesouhlasil a naopak trval na nasazení dalších záloh do útoku.

Americký voják v zákopu, Ardeny

22. prosince 1944 
Mlha stále znemožňovala letecké zásobování. Ostřelování nepřestávalo. Mrtvých a raněných stále přibývalo a morálka vojáků klesla velmi nízko. Americké jednotky bránící Bastogne obdržely ultimátum, aby se vzdaly, jinak budou zcela zničeny. Velitel 101. výsadkové divize generál McAuliffe odeslal tuto odpověď:"Prdlajs!"

23. prosince 1944
Nad Bastogne se ten den konečně rozjasnilo a bylo možné letecké zásobování. Letouny C-47 začaly americkým jednotkám shazovat zásoby. K vojákům se dostalo trochu jídla, střelivo a suché oblečení. 

24. prosince 1944
Obě armády byly u sebe tak blízko, že by večer mohla spojenecká vojska slyšet nepřátele přes linie, jak v zákopech zpívají "Tichá noc" v němčině. Na Štědrý den přivezl jeep z velitelství divize zprávu od generála McAuliffa. Tato jeho zpráva měla pozvednou morálku, která u všech dosahovala bodu mrazu. Ve zprávě stálo stručně asi tohle:" Veselé Vánoce! Co je na nich veselého, ptáte se? Bojujete, je zima, jste daleko od domova. To je pravda, ale zastavili jsme všechno, co se na nás valilo ze severu, východu, jihu i západu! Před dvěma dny žádal německý velitel naší čestnou kapitulaci, aby obklíčené americké jednotky unikly naprostému zničení. Německý velitel ale obdržel tuto odpověď: Prdlajs! (nuts!)."

 Důstojníci 101. výsadkové divize při štědrovečerní večeři

25. prosince 1944
Německé útoky nepřestávaly ani na Boží hod. I přes neutichající boje, si vojáci zpívali koledy. Sváteční oběd nepředstavoval krocan, ale fazole.

26. prosince 1944
K Bastogne konečně dorazily posily v podobě americké 4. obrněné divize, která prolomila německé obklíčení a vysvobodila vojáky 101. výsadkové divize. Jako první dorazily tanky roty C, 37. obrněného praporu. K vyčerpaným výsadkářům se konečně dostaly nové posily a zásoby. Generál Eisenhower později vyznamenal všechny vojáky, kteří dokázali město ubránit.
Žádný z příslušníků 101. výsadkové divize nikdy nepřipustil, že by divizi bylo nutno pomoci.

Americký tank M4 Sherman v Ardenách

27. prosince 1944
Po prolomení obklíčení Bastogne, odvezl 64. zdravotnický pluk do vojenských nemocnic 652 raněných amerických vojáků. O den později se do týlu dostaly poslední případy zákopové nohy a poslední ranění, schopní chůze. Celkový počet raněných překročil 1 000.

2. prapor předpokládal, že se vrátí do Mourmelonu. Vrchní velení mělo ale jiné záměry. 101. výsadková divize musela zůstat na frontě a měla se účastnit mohutné ofenzívy na severním okraji Výběžku, v jejímž čele šla Montgomeryho 21. skupina armád.

Americký jeep převáží raněného vojáka